Mini pohádka o 3 králích

03.02.2016

„Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“ (Václav Havel)

Za devatero horami a devatero řekami bylo, nebylo malebné království. Ani moc velké, ani moc malé, s lidem ani moc odvážným, ale vůbec ne hloupým. Ten lid si už dlouhá staletí nevládl sám, asi to ani neuměl. Někdy se měl pod cizími pány dobře, někdy hůře a někdy špatně, tak už to na tom světě chodí. Avšak nezoufal ten národ, leč věštba mu přiřkla vykoupení, když bude mu nejhůře, pomoci se mu dostane a to od patrona té země jménem Václav.

Žili, byli v tom království tři mužové. Sečtělý, chrabrý Václav dobrého původu, který však o své statky vlivem zlé šlechty přišel a nyní s nepřízni osudu se potýkal, jenž namísto meči vládl peru a dobrému slovu. Druhým byl spanilý, ctižádostivý a domýšlivý Claus, který společnosti mužské holdoval a ve svůj vlastní stín vzhlížel, avšak nedostatky své velkou pílí doháněl. A ten třetí? Jméno jsem už zapomněl, vím jen, že nějaký obyčejný, závistivý a prohnaný zeman to byl.

A jak sudičky té zemi předurčili – stalo se. Netrvalo dlouho a Václav doopravdy na trůn královský nastoupil a o svůj lid jal se dobře pečovati. Na nádvoří hradu Václavova, začali se sjíždět královny z nedalekých ostrovů, církevní preláti velké váženosti, šéfové zemí nových a spojených, ba dokonce kejklíři veleslavní. Malé království začalo skvétat a ačkoli dlouho uzamčené železnou bránou bylo, opět jméno jeho do map, zlatým písmem vepsáno bylo. A jak už tomu bývá, přestali si lidé země této všeho vážit, a po smrti Václavově na jeho dobré panování skoro zapomněli.

Vlády se ujal Claus, který nebyl špatný duchem, avšak jeho pýcha nedala mu spát a než ve prospěch svých poddaných by jednal, raději v zrcadlovém sále hradu toho, sebeobdivu se oddával. Nádvoří panství také prázdnotou netrpělo, avšak vzácné delegace nahradili měšťané, kupci a zchudlí rytíři, jež za svůj předstíraný obdiv Clausovi, nemalou apanáž dostali. Lid země té, také špatně se neměl, avšak zlaté jméno toho království z map se pomalu vytrácelo a do pokladnice bylo stále hlouběji a hlouběji.

A tak žezlo ujmul třetí, původu i ducha sprostého, věkem a čekáním sešlý, jména zapomenutého, ale již zmiňovaný onen opomíjený zeman. Hrad rázem zpustl, jelikož návštěvy zavítaly jen z dálného východu, kam ještě zvěst o úpadku státu onoho ještě nedospěly. Navíc ovzduší v té krajině se kazilo mohutným, dusivým zápachem tabáku z vládního sídla a nicotou odkazu na vládu Václava sečtělého. Kulturní odkaz knížectví v mapách a kronikách již k nalezení není, v státní kase se prohání cizí pavouci a doby Václavovy jsou jen legendou. Bohužel lid v podhradí, nemajíc tucha o důsledcích změn, v tom nastalém marastu si lebedí, doufajíc že v případě krajnosti nového Václava opět povolati možno.

Nezbývá již nic jiného než-li lid země této malebné vyzvati, aby na báje, sliby a prognostiky nevěřil a nového knížete se jal sám hledati, jelikož jak v úvodu řečeno bylo, jedná se o občany málo odvážné, ale chytré a vážené.

Pevně věřím a doufám, že nastal čas Václavu sečtělému poděkovat, a jako poděkování za jeho 10 let panování, si opět na hrad dobrého člověka zvoliti.

 

komentáře (0)
Ing. Pavel Čejka, PhD, MRes, MBA

Další články autora: